Baví vaše dítko hraní na kytaru, resp. zhlédlo se v nějakém kytaristovi a pořád básní o tom, jak bude jako on? A vy jako rodiče tápete, co s tím. Sami na kytaru hrát neumíte, ale vidíte, že tohle by konečně mohl být ta pravá volnočasová aktivita pro vašeho potomka. Co s tím? Zeptat se vzdáleného příbuzného, kotlíkáře, zda by si vašeho malého muzikanta vzal do parády? Zaplatit mu soukromého učitele? Nakoupit hromadu učebnic/posadit k internetu a ať se snaží sám? Poslat na základní uměleckou školu – ZUŠ? V tomto článku se blíže podíváme na poslední z uvedených možností.
V prvé řadě: Pokud se vaše dítě jen shlédlo v tom, že by chtělo hrát na kytaru, ale nedříme v něm talent pro tuto činnost, nikdy z něj kytarista nebude, v tom mu žádná škola kytary nepomůže. Pokud ale nějaký hudební talent skutečně pociťujete (dítě má rytmus v těle, rádo zpívá, od školky třeba hraje na flétničku) zkuste jej tedy přihlásit na ZUŠ. Mělo by tam být dost talentovaných učitelů, kteří rozhodnou, jestli na to váš potomek skutečně má. Tedy – od základní umělecké školy můžete určitě očekávat, že potvrdí, zda má vaše dítě talent hodný dalšího rozvíjení. A platí to i obráceně – pokud ho nemá, ani ZUŠka z něj kytarového virtuóza neudělá.
Velkou výhodou základních uměleckých škol je, že děti vzdělávají poněkud šířeji, než by zvládla většina soukromých učitelů. Součástí výuky bývají i hodiny z dějin umění/vyučovaného oboru a hlavně základy hudební teorie. S alespoň částečným přehledem jde učení hry totiž podstatně lépe. Teorie pomůže odhalit souvislosti a získané poznatky systematizovat. Mladý kytarista tak najednou uvidí, že akordy se neskládají náhodně a že je dobré vědět něco o tom, jak jsou vystavěny stupnice a jak se jmenují jednotlivé struny.
Důležitý je i výběr oboru: Něco jiného se dítě naučí, když jej přihlásíte na klasickou kytaru – což je obor, který se dominantně na základních uměleckých školách vyučuje, něco jiného, budete-li z něj od začátku dělat malého rockera. S tím samozřejmě souvisí i vstupní náklady na vybavení.
To, co popisujeme v odstavci výše, je samořejmě ideální stav. V každém případě je důležité zjistit si o vybrané základní umělecké škole co nejvíce informací. Zjistěte si reference, pátrejte po internetu, ptejte se rodičů, nechte si ukázat ukázkovou hodinu. Zjistěte si také co nejvíce informací o učiteli vašeho dítěte. Jen tak se totiž vyhnete situacím, kdy bude vaše dítě učit, kvůli personálnímu nedostatku, basák, kterého dosadili na místo učitele jen proto, že basa má taky struny a těch pár akordů se přece naučí každý. Rozhoduje i způsob výuky. Probíhá sice pod záštitou ZUŠky, ale při hodině je dítě samo s učitelem a on se mu tak může individuálně věnovat? Nebo se jedná o skupinovou výuku, v níž se postup logicky řídí podle nejslabšího článku. To se samozřejmě odráží i na ceně kurzu, která se pak v konečném důsledku nemusí příliš lišit od ceny výuky u soukromého učitele.
Vždy tak bude konečné rozhodnutí na zvážení všech pro a proti a hlavně toho, jestli je vaše dítě pro hru na kytaru skutečně zaujaté. Pokud chce jenom hrát a nezabývat se teorií a podobnými věcmi, možná je vhodnější poohlédnout se po nějakém soukromém učiteli, který se bude soustředit právě na to, co od něj budete chtít. V každém případě se ZUŠkou nic nezkazí, naopak, je to dobrý start do hudebního života.