aneb pomyslná Čajovna v prostorách kostela sv. Ludmily
Praha – Před pár dny proběhla zádušní mše za zemřelého Radima Hladíka. Jeho rodina umožnila fanouškům dát poslední sbohem, a vzdát tak úctu kytarovém velikánovi. Kytarista tuzemské kapely Blue Effect podlehl své nemoci v prosinci minulého roku.
Mší provázel katolický kněz Ladislav Heryán, který měl v srdci k Radimu Hladíkovi velmi blízko. Mimojiné celebrovat i mši za Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Na úvod zazpíval a na kytaru zahrál „Twenty One Guns“ od kapely Green Day, která neskutečně rozezněla gotické stěny svatoludmilské baziliky. V průběhu mše ještě předvedl další skladby, například křesťanskou skladbu s italským textem nebo slováckou lidovku.
Ve druhé polovině mše kněz přečetl své myšlenky, které obohacovaly vzpomínku na zesnulého kytaristu. Promluva obsahovala i komentáře Radimovy manželky Zlaty a jeho dvou dětí. Byla to slova o naplnění života hudbou a dosažení svého cíle. Jeho žena uvedla, že měsíc před svou smrtí prohlásil: „Já už mám splněno.“ Člověka při tom mrazí, když to slyší. Je to nejryzejší odhalení zákoutí vlastního srdce a je to naprostá otevřenost a oddanost. Taková slova může prohlásit jenom člověk, který svůj život prožil naplno a splnil svůj úděl. Zanechal nám tady nejenom krásné skladby, ale i vzpomínku na skromného a pokorného člověka. Každý, kdo Radima viděl hrát naživo, toto tvrzení potvrdí.
I když poslední koncerty hrál s kyslíkovým přístrojem, dokázal si je naplno vychutnat. Někteří jeho spoluhráči nechápali, proč se raději neléčí doma a chce pořád koncertovat dál. Po jeho odchodu ale všichni pochopili. Radim bez pódia, bez kapely, bez fanoušků, ale hlavně hudby, nemohl být. Proto až do posledních chvil strávil svůj čas na pódiu. Když začal hrát sólo, okolnosti pominuly a Radim se zavřenýma očima prožíval danou chvíli naplno a nemoc jakoby ustoupila stranou a vůbec neexistovala.
Člověk neodcházel ze mše smutný, ale šťastný, že mohl vzdát úctu takovému skvělému a dobrosrdečnému kytaristovi. Odcházel naplněný a s pocitem štěstí, že se s ním mohl naposledy rozloučit a věděl, že jeho kytarové riffy zůstávají nesmrtelné. V jedné chvíli jsem cítila plnou přítomnost okamžiku a po zádech mi doslova běhala husí kůže. Bylo to neuvěřitelně silné a emotivní poslední setkání. Děkujeme za Čajovnu, Slunečný Hrob, Ej padá rosenka a další skvělé písně, které naplnily ducha české hudební scény.
Autor článku: Jana Matějíčková
Zdroj fotografií: Jana Matějíčková